Farmíto Magazín

Farmář Marián Takáč: Ze školství mezi rybníky a mokřady

22. 03. 2023 | Inspirativní příběhy
Marián Takáč: Ze sporťáka farmářem
Marián Takáč je hospodář a také majitel dnes už legendárního bistra U Sumečka na Staňkově nedaleko Třeboně. V sezóně sem za jejich jídly z ryb, ale především za borůvkovými knedlíky, jezdí tisíce návštěvníků z Čech i Rakouska. Mimo sezónu je čas na grunt. Jaké je hospodařit v kraji rybníků, borůvek a komárů?

Škola nebo grunt

Marián Takáč odmala žije na Staňkově. Dnes bydlí za rohem od statku, kde vyrostl - ten teď přestavuje. Snaží se zachovat jeho ducha a zároveň zrenovovat tak, aby se v něm mohlo žít po generace. 

„Dělám věci pomalu a s rozmyslem - nejlépe bez chyb. Chyby jsou strašně drahý.”

Jeho rodina na Staňkově žije po generace. Byli hospodáři, měli tu statek i pole. A tak je Marián s místní krajinou srostlý. Když jim v restituci v 90. letech začali vracet pozemky, musel se rozhodnout. Prarodiče si přáli, aby udělal vše pro udržení gruntu. Po těžkém několikaletém rozhodování opustil školství, kde podle svých slov s láskou, působil 15 let a 40 dní, a pustil se do podnikání s nadějí, že získá prostředky na rekonstrukce budov a chod hospodářství. Dnes jak říká s nadsázkou, je ve fázi, kdy si hraje s přírodou. 

„Skončil jsem ve škole, abych udržel grunt - musel jsem to učení obětovat. Kdybych neskončil, asi bych nedokázal očekávání rodiny naplnit a musel prodat.”

Marián studoval na SPGŠ a pracoval ve škole. O každých prázdninách, každém ředitelském volnu, o víkendech jezdil pracovat na pozemky, které jim vrátili v restituci. Byly ve strašném stavu. Dostal chuť dělat to jinak, než viděl kolem sebe. Všude byly zanesené skládky. Haldy odpadků. Byla to deziluze za deziluzí. Věděl, že jestli to vše chce dát dohromady, jen prázdniny na to stačit nebudou. Buď škola, nebo dědictví. A tak se vzdal učení, které do té doby bylo celým jeho životem. A začal se učit sám jak být dobrým hospodářem.

„Hospodařit, to jsou mozoly, krev a pot - a hodně štípanců od komárů.
U sumečka

Krajina „U sumečka"

Bistro je otevřené přes letní sezónu, od dubna do října. Většinu toho, co vydělají přes sezónu v bistru a tábořišti u rybníku Hejtman, je stojí obhospodařovávání a obnova zemědělských pozemků. 

„To, co vyděláme U Sumečka, prohospodaříme v obnově mokřadů a správě pozemků. Něco jenom mít nestačí, musí se do toho investovat spousta času - a prostředků. Ale za to, že tady rostou ostropestřce, že tu je železitej pramen a potkám tu rybáka, kterej tu nebyl desítky let, mi to stojí.”

Má les, sad, louku, políčko, tábořiště a hlavně spousta mokřadů, které obnovuje a snaží se do nich vrátit původní vegetaci a prostor pro návrat živočichů, kteří tu kdysi žili, ale zásah člověka do krajiny jim zničil přirozené prostředí. A zdá se, že se mu to daří. Je to ale neustálá práce. Studenti z různých koutů republiky, kteří přijíždějí na sezónu na brigády pomáhat v bistru, se s chutí zapojují i při revitalizaci pozemků. Kopou strouhy, kypří půdu a stavějí útulny. V létě se tak Marián aspoň na chvíli znovu cítí být pedagogem. 

„Když už někde žiju, mám pocit, že bych měl do tý krajiny kolem sebe investovat, vrátit jí to, co si beru. Dává nám sílu, dokážeme se zklidnit…”

Marián dneska vlastní 20 hektarů zemědělské půdy. Část zdědil, část dokoupil. Pozemky se snaží obnovovat a dávat jim nový smysl. 40 - 50 let byla na místě pozemků, které dnes vlastní a obhospodařuje - skládka. Tam všichni léta vozili bordel. „Dodnes tam nacházíme v půdě poklady - zbytky sutě, stavebních materiálů, nebo i stará kamna, ale hlavně nebezpečný zemědělský odpad.”

Rybníčky U sumečka

Voda je všechno

Marián vyrůstal na vodě, v krajině jižních Čech protkané rybníky, na hrázi. V mládí měl přezdívku Staňkovská vydra. Zdá se, že vodu vycítí všude. 

„Tady je neúrodná, písčitá půda. Je tu sucho. Za minulého režimu, ještě než se z toho staly skládky tu hospodařilo státní družstvo - do půdy tady se muselo vrazit víc peněz za hnojivo, než kolik se vrátilo na úrodě.”  

Na části pozemků, kde jsou dnes remízky, borovicový les a mokřady, byla louka, podle Mariánových slov step. Žlutá povadlá tráva, kde nežije nic, jen myši. 

Zásadní bylo najít vodu, voda je podle Mariána život. „Abych našel funkci těch pozemků, chtělo to se na tu půdu podívat z nadhledu.”

Vylétli s dronem - objevili původní, dnes nefunkční melioraci, která jen odváděla vodu z už tak vysušené krajiny. Tu rozebrali a zaslepili. Najednou byla v krajině voda - bylo potřeba ji efektivně využít. Vznikla soustava čtyř jezírek - nádrže s přepady, kaskáda, které slouží jako zásobárna vody v krajině. Krajina je jako houba. Začala pít. Natáhla do sebe vlhkost. To, co se léta bezesmyslu vypouštělo do sousedních rybníků, nasála zem. A tak v místech původního suchopáru Marián s rodinou vysázel stromy. 

Tiche-hrozby-63b6d90505395
Přečtěte si také:
Nerovnoměrné srážky a sucho škodí našim polím
Staňkovská krajina U sumečka

Plody práce

Po deseti letech práce, se do zdánlivě mrtvé, inertní půdy začal vracet život. Ze stromů zasazených na pískovém podloží vznikl borový hájek, kde rostou stovky ryzců. Díky vodě a vybudovaným tůním je louka plná života. V létě celá rozkvete, je tam spousta hmyzu, vrací se druhy, které tam roky nežily. Vydry, dudci, luňáci, poštolky, čejky. Před pár lety se Marián s rodinou vrhl na další etapu. Zasázeli ovocné stromy. 200, 300 ovocných stromků, založili sad. Ty teď poprvé dávají plody.

„Jablka nemusí být všechny čistý - můžou být malý, flekatý, strupatý - ale jsou naše. To je můj výdělek z půdy. Není to o ziscích, je to o pocitu - pro peníze to dělat nemůžu.” 

Marián Takáč kromě obnovy svých pozemků pomohl založit „Spolek na ochranu vod rybníků Staňkovský a Hejtman”, které v posledních letech vlivem nedůsledného čištění odpadních vod trpí na přemnožení sinic a ubývá z nich život. Marián spolupracuje také s CHKO, zkoumají osidlování tůní a potoků vracejícími se živočišnými druhy. „V potocích na pozemcích děláme rybí stezky a přepady. Vrátili se sem čolci a raci, což je známka čisté vody a toho, že tu mají dobré podmínky.” Mají tu rybník „důchoďák” pro kapry a další ryby na dožití, kde se nerybaří. Svoji ohradu tu má rodina jaků, kteří by jinak přišli na jatka na maso. A třeba se jim tu zalíbí a časem osídlí i další kouty Třeboňska. Na závěr Marián Takáč dodává, že by si přál, abychom krajině kolem sebe více dávali, než si z ní brali.

Rodina Cibulkových na svém vinohradě
Přečtěte si také:
Rodinné vinařství Cibulka: Z hotelu na vinici

Napište nám

Vaše osobní údaje zpracováváme v souladu se Zásadami pro zpracování a ochranu osobních údajů, v nichž naleznete také potřebné podrobnosti o vašich právech souvisejících se zpracováním vašich osobních údajů.